Vzpomínka na doc. Ing. Vladimíra Peřinu, CSc. (od Gustava Novotného)

V. Peřina se narodil dne 20. června 1927 v Bratislavě v rodině českého respicienta finanční stráže. Tam také zahájil gymnaziální studia. V roce 1939 jeho otec s rodinou nuceně opustil Slovensko a přestěhoval se do Dolní Cerekve u Jihlavy na Českomoravské vysočině. V Jihlavě V. Peřina ve svých 12 letech pokračoval ve studiu na tamějším gymnáziu. Ale neměl ho dokončit, protože tuto školu úřady v roce 1942 uzavřely. V roce 1942 proto žádal o urychlené přijetí na Vyšší lesnickou školu v jihočeském Písku. Ta ho po přijímací zkoušce přijala ke studiu s podmínkou, že nejprve vykoná předepsanou dvouletou lesnickou praxi.
Lesnickou praxi nastoupil V. Peřina jako praktikant dne 1. srpna 1942 na polesí Hutě-Mešnice arcibiskupského velkostatku Nový Rychnov (N. Reichenau) u Pelhřimova na území dnešního Lesního závodu Jihlava. Teprve po jejím ukončení v srpnu 1944 vstoupil na píseckou školu, odkud však byl ještě v září 1944 s ostatními spolužáky nasazen jako lesní dělník do tamějších obecních lesů. Zde těžil dříví až do května 1945. Studium tedy mělo nucený roční odklad.
Po osvobození zahájil V. Peřina konečně studium na písecké lesnické škole a ukončil je maturitou v roce 1948. Během prázdninových praxí "pomáhal zdolávat kůrovcovou kalamitu", jak se sám vyjádřil v roce 1958, na Lesním závodě Frýdlant v Čechách a Stříbro. Po absolutoriu pracoval tři a půl měsíce jako zařizovatel v soukromé taxační kanceláři v Hradci Králové. Ještě týž rok však zahájil řádné studium lesnického odboru Fakulty zemědělského a lesního inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze a ukončil je druhou státní zkouškou v roce 1952.
Již během vysokoškolského studia pracoval V. Peřina (v letech 1950-1952) jako pomocná vědecká síla v Ústavu technické botaniky Chemické fakulty ČVUT, později v Ústavu geobotaniky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy u prof. J. Kliky a doc. J. Seiferta "v půdní biologii při hodnocení různých pěstebních opatření", seznámil se "s přírodovědnými základy lesní tvorby" a "získal tak solidní základ v širokém spektru fytocenologických, dendroekologických a environmentálních věd".
V roce 1952 přijal V. Peřinu za řádného vědeckého aspiranta "Výzkumný ústav lesního hospodářství ve Zbraslavi-Strnadech pro odbor pěstování lesů v Opočně", (dříve Výzkumný ústav pro pěstování lesů, semenářství a školkařství v Opočně pod Orlickými horami). Měl mimořádné štěstí na školitele. Stal se jím nejprve zdejší vedoucí skupiny pěstování lesů Hugo Konias (1. 7. 1891 Volduchy u Rokycan - 6. 5. 1954 Opočno), zkušený praktik a známý "tvůrce a propagátor specifických ekologických forem lesního hospodářství". Pod jeho vedením jen po krátkou dobu "pracoval na úkolech přeměn a převodů". Po Koniasově smrti v roce 1954 převzal V. Peřina jako velmi mladý lesník vedení Koniasovy skupiny a jeho školitelem se stal doc. Dr. Ing. Alois Mezera, vysokoškolský pedagog v Praze.
Při reorganizaci ústavu v roce 1956 se V. Peřina uvádí jako vědecký pracovník bez vědecké hodnosti a zároveň jako pověřený vedoucí celého pracoviště v Opočně, od tohoto roku Výzkumné stanice Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (dále VÚLHM) ve Zbraslavi-Strnadech. Později se stal vedoucím vědeckým pracovníkem VÚLHM, řádným vedoucím této výzkumné stanice v Opočně, kterou záslužně řídil plných 33 let, a jejího útvaru pěstování lesa.
Peřinová kandidátská dizertace z roku 1958 s názvem Přeměny borových monokultur na pleistocenních terasách ukázala postupy a způsob přeměny monokultur, tj. "bolehošťských a týnišťských borů", podle ekologických metod a poměrů. Obhájil ji v roce 1959 na Univerzitě Karlově v Praze a získal vědeckou hodnost kandidáta biologických věd.

Od počátku své životní výzkumnické dráhy se V. Peřina zabýval problematikou pěstování lesů. Jako člověk velkého manažerského nadání cíleně ovlivňoval tuto problematiku u nás v celé její šíři. Díky své erudici a s využitím týmové práce tak činil na vysoké koncepční i věcné úrovni. V. Peřina (na snímku z roku 1953, kde je zachycen na přívozu U Smrtů pod hradem Zvíkov, stojí zcela vpravo) jednak inicioval, jednak koordinoval a řešil resortní a státní úkoly z oboru pěstování lesa, vypracoval na tři desítky závěrečných zpráv výzkumných úkolů sloužících mj. často jako podklad řady instrukcí, norem a směrnic. Jako energický vedoucí výzkumné stanice vytvořil z ústavu v Opočně pevnou součást lesnického výzkumu, významně ovlivňující vývoj pěstováni lesů a v něm školkařství, zalesňování, výchovu a obnovu lesa. Při tom se významně uplatnil podněcováním tvůrčího ducha spolupracovníků, činil vše potřebné k naplňování zásady "pracuj, dokonči, publikuj", podněcoval odborné diskuse a čilé kontakty se zahraničím v dobách, kdy to nebývalo zvykem, ale spíše rizikem. Významnou měrou dbal na moderní vybavení oddělení pěstování lesů a postaral se o dokončení stavby nové provozní a laboratorní budovy (1964). Stal se zkrátka předním odborníkem v oboru pěstování lesů v celé jeho šíři od lesnické pedologie, převodů smrkových a borových porostů, obnovy, mimoprodukčních funkcí lesa až po pěstování lesa v imisních oblastech. Svou vědeckou prací i svou organizátorskou činností V. Peřina u nás prorážel cestu moderního ekologického pojetí lesního hospodářství a víceúčelového obhospodařování lesů do lesnické praxe.
Pěstování lesů stavěl V. Peřina na exaktní přírodovědný základ a dováděl výzkum k praktickému využití, skloubil teoretické myšlení s pochopením pro potřeby praxe. Jak soudil J. Skoblík, smysl pro exaktní základy pěstování lesů na jedné straně a pochopení potřeb praxe na straně druhé vedly V. Peřinu k využívání základních disciplín lesnické vědy, k plodné spolupráci s jejich reprezentanty a také k převodu vědeckých poznatků z realizačních výstupů do provozu lesního hospodářství.

Velkou úlohu v životě V. Peřiny jako výzkumníka a vědce měla spolupráce s odborníky hraničních disciplín. Zpočátku ho vyzbrojovala exaktními poznatky z oborů pro moderní přístupy k lesu nepostradatelných, později vedla k rozvíjení multidisciplinárních výzkumných projektů. V. Peřina spolupracoval s aktivními a erudovanými ekology, k nimž např. patřil B. Slavík, J. Jeník a J. Seifert. Po takřka čtyři desítky let "těsně a intenzivně, dělně a přátelsky" spolupracoval s V. Krečmerem. Ten zahájil 1. ledna 1954 velký bioklimatologický projekt v lesním celku Bory nedaleko Třebechovic pod Orebem, spojující oba muže do provázané součinnosti až do Peřinový předčasné smrti. Po komplexním výzkumu bioklimatu borových porostů a obnovných sečí v nížině pak přešli k obdobnému výzkumu v horských smrčinách Orlických hor, tentokrát již hlouběji zaměřovanému na hlediska vodohospodářské funkce lesů. Po řadě let výzkumu na Šerlichu zaměřili svůj zájem na smrkové monokultury pahorkatin v podhůří Českomoravské vysočiny a porosty ochranného pásma vodárenské nádrže. Studovali dále v úzké spolupráci praktická lesnická opatření k záměrnému ovlivnění vodohospodářské funkce lesů na Lesním závodě Ostravice, tedy ve vzorovém objektu resortu. Výstupem z těchto rozsáhlých prací byl mj. návrh obecně závazné Instrukce č. 13/1982 k hospodaření na lesních pozemcích v ochranných pásmech vodních zdrojů, která vstoupila v platnost 1. 9. 1982 a uplatňovala se při obnovách lesních hospodářských plánů od 1. 1. 1983.
Jestliže až do počátku let šedesátých byly pro V. Peřinu velkým tématem přeměny monokultur, v dalších letech jsou to širší otázky hospodářských způsobů a problematiky obnovy lesa. Ze spolupráce s V. Krečmerem k tomu přistupují problémy víceúčelového využívání lesa. Tyto výzkumné problémy jsou těžištěm Peřinových zájmů v letech sedmdesátých.
Velkou výzvou pro lesnictví se stala nová noxa, ohrožující lesy při rozvoji civilizace - toxické průmyslové imise. I v této problematice se V. Peřina vědecky angažoval a během osmdesátých let vykonal mnoho na tomto velmi konfliktním poli, kde se střetala vědecká šetření s politickými tlaky totalitní éry víc než kde jinde v lesnictví. V. Peřina v tomto ovzduší osvědčil svou energii. Např. jako první vydal spolu s 13členným kolektivem předních odborníků aktuální monografii Obnova a pěstování lesních porostů v oblastech postižených průmyslovými imisemi (1984) se souborem zásad hospodaření v lesích postižených imisemi. Řešil podle V. Krečmera nejsvízelnější syntézy, problémy imisemi postižených, zejména horských lesů pramenných oblastí a problémy lesních imisních kalamit a zásady pro mimoprodukční funkce poškozeného lesního fondu. Nicméně jisté totalitní struktury Peřinovi zabraňovaly včas a souborně zpracovat imisně pěstební problematiku. Přes všechny potíže vydal řadu studií i textů zejména k otázkám obnovy lesa v imisních podmínkách.
Propracovával speciální opatření v lesích postižených imisní kalamitou. Zvláště v oboru víceúčelových hledisek při posuzování "imisních těžeb" a hledisek vodohospodářské a půdoochranné funkce lesa v imisních oblastech ve spolupráci s V. Krečmerem docházeli k závěrům protiřečícím oficiální koncepci resortu. Byly potíže s jejich publikováním v časopisech pod jeho dozorem. Vycházely proto oklikami v periodikách vodohospodářských a ochranářských a ve sbornících z konferencí.

Jako tvůrčí osobnost byl V. Peřina i pozoruhodným a účelným vědeckým organizátorem, výrazně koncepčním manažerem, brilantním týmovým spolupracovníkem, nepostrádajícím jak vrozeného umění jednat s partnery nejrůznějšího postavení, tak i přirozené autority. Byl cílevědomý v řízení, velkorysý v jednání, odpovědný při volbě cílů a hodnocení a energický a neústupný při obhajobě jak tvůrčích a výkonných lidí bez ohledu na komunistické kastovnictví, tak objektivních a užitečných výsledků výzkumu. Trápila ho totalitní negramotnost a svévole, věcná stagnace a morální úpadek stejně jako normalizační utajování.
V. Peřina publikoval nejméně 190 odborných a vědeckých prací v tuzemsku a v zahraničí a 35 z nich napsal ve spolupráci s V. Krečmerem. Např. jen v letech 1981-1990 spolu publikovali 19 větších společných prací.
V. Peřina se prosadil i jako poctivý a náročný pedagog. Přednášel na královéhradecké Pedagogické fakultě a v postgraduálním studiu na všech tuzemských vysokých lesnických školách, tzn. v Praze - Kostelci nad Černými lesy, v Brně a ve Zvolenu, a napsal pro ně vynikající speciální skripta. V roce 1987 získal na pražské Vysoké škole zemědělské na návrh černokosteleckého Ústavu aplikované ekologie a ekotechniky vědecko-pedagogický titul docent pro obor zakládání a pěstování lesa. Pečoval o růst mladých vědeckých a odborných spolupracovníků, které doslova "cepoval", vyškolil deset aspirantů, v Opočně pořádal informativní a odborné diskuse a hodnotné kritické semináře. Vystupoval na kursech (např. opočenské pěstební kursy), instruktážích, seminářích a konferencích mj. na úrovni resortu, bývalé Československé vědeckotechnické společnosti, podniků Státních lesů a pak i orgánů bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci. Působil po dlouhá léta jako člen komise pro státní závěrečné zkoušky na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, člen komise pro obhajoby kandidátských a doktorských dizertačních prací, člen lesnické sekce a předsednictva vědecké rady na tehdejším Ministerstvu lesního a vodního hospodářství (MLVH ČSR), člen Odboru lesního hospodářství a předseda biologické komise Odboru lesního hospodářství bývalé Československé akademie zemědělské a v letech 1971-1975 jako předseda poradního sboru Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Věnoval se kontrolní a poradenské činnosti v rámci VÚLHM.
V zevrubném biogramu nemá chybět ani zmínka o činnosti "v politickém a ve veřejném životě" a je s podivem, kde si na ni a dokonce na zastávání funkcí nalezl V. Peřina čas. Po příchodu do Opočna pracoval jako sportovně založený muž např. jak v mládežnické, tak v tělovýchovné organizaci (cvičitel ZTV, předseda Tělovýchovné jednoty Spartak Tesla v letech 1957-1963), v letech 1954-1971 jako poslanec městského národního výboru (MěstNV), v letech 1964-1970 jako člen rady a místopředseda MěstNV, lektor a aktivista OV KSČ v Rychnově nad Kněžnou, byl zapojen v samosprávě a politice. Nebyl žádným fundamentalistou. Svých funkcí využíval ve prospěch věcí výzkumu a lesnictví, nebál se nastolovat rozum tam, kde se uplatňovalo ideologické zaujetí, a zastat se řešení i osob tím ohrožovaných. Po listopadu v roce 1989 - už těžce nemocen - se dožadoval rehabilitací - ne sebe, ale druhých.
Za svou odbornou, vědeckou a veřejnou činnost obdržel V. Peřina dobová ocenění v podobě např. resortního vyznamenání Nejlepší pracovník, Budovatel socialistického lesnictví, diplomu ÚV KSČ, vlády ČSSR a odborů (ÚRO), zlatého odznaku Polské lesnické společnosti, státního vyznamenání Za vynikající práci (1977) a Pamětní medaile vlády ČSR za dlouholetou a obětavou práci v národních výborech.

V. Peřina zemřel předčasně na zákeřnou chorobu plic dne 16. května 1990 v nemocnici v Opočně v nedožitých 63 letech. Poslední rozloučení se uskutečnilo v obřadní síni v Hradci Králové-Kuklenách dne 23. května 1990 a jeho popel odpočívá v rodinném hrobě manželčiných příbuzných na opočenském hřbitově. Byla to významná osobnost, jistě jedna ze špiček naší lesnické vědy, kladoucí základy moderního, tj. na vědeckých poznatcích založeného a svým zaměřením víceúčelového pěstování lesů, jako organizátor lesnického výzkumu osobnost srovnatelná vlastnostmi, úrovní a zásluhami s profesorem Květoněm Čermákem, jenž V. Peřinu v jeho začátcích správně ocenil a jmenoval do vedoucí funkce bez ohledu na jeho mládí. Odešel vědec a výborný manažer, aniž mu osud dopřál uplatnit své kvality a zkušenosti zralého věku v právě se otevírajících lepších podmínkách, aniž mohl po roce 1989 osobně ovlivnit řešení nových palčivých otázek ekologických, ekonomických, lesopolitických a vědecko-výzkumných. Jeho dílo však zůstává k využití a stopy jeho výzkumnického étosu nesou v sobě ti, na které působil, s nimiž pracoval, které vedl. Na osobnosti poctivé v díle a v životě se nezapomíná.


* * *

Primární pramen (převzato od):

Novotný, G.: Vzpomínka na Vladimíra Peřinu (1927 - 1990). Lesnictví - Forestry, 44, 1998, č. 5, s. 235 - 240.


* * *

Poslední aktualizace stránky: 12. prosince 2012