Historie výzkumného ústavu

Výňatky z historie lesnického výzkumu u nás

Historie lesnického výzkumu v naší zemi v nejširším slova smyslu sahá až do 16. století, kdy byly činěny první "pokusy" sledující zvelebení lesů. Šlo především o různé experimenty se zaváděním umělé obnovy. K určitému řádu ve výzkumnictví ovšem došlo mnohem později, teprve v 19. století. Zhruba od r. 1840 se lesníci na svých sjezdech pravidelně věnovali otázkám pokusnictví, a to především v oblasti výchovy lesa, částečně též v oblasti ochrany lesa. V té době zazněly také první hlasy, hlásající institucionalizaci lesnického výzkumu. V r. 1865 se již připravovalo zřízení výzkumné stanice při lesnické škole v Bělé pod Bezdězem, kterou v té době vedl známý lesník J. F. Judeich. Avšak jeho odchod do Tharandtu tyto snahy záhy ukončil. Výsledkem tohoto snažení pak bylo v r. 1869 schválení založení výzkumné stanice v Mariabrunnu u Vídně, která však začala pracovat až v r. 1875. Vzhledem k tomu, že tato stanice měla působnost na celém území Rakousko-Uherska, byly dodatečně zřízeny územní výzkumné stanice v Praze a Brně (byly povoleny v r. 1886, resp. 1888), které do určité míry koordinovaly výzkum na našem území. Výzkumné úkoly včleněné do jejich plánu činnosti zahrnovaly problémy přirozené a umělé obnovy lesa, pěstování sazenic a metody vysazování, zakládání smíšených porostů a hledání pravidel pro jejich výchovu se zvláštním důrazem na probírky. Zde je nutné ještě zmínit vznik výzkumné a pokusné stanice při písecké lesnické škole v r. 1912. Začátek I. světové války však její činnost ukončil dříve něž se stačila řádně rozběhnout.

Po první světové válce byly zahájeny přípravné práce na vybudování státních lesnických výzkumných ústavů. Jako první bylo vytvořeno na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 31. října 1921 oddělení ochrany lesa (později Ústav pro ochranu lesa). Důvodem pro jeho vytvoření bylo tehdejší přemnožení bekyně mnišky a jeho prvním vedoucím se stal doma i v zahraničí uznávaný zoolog Julius Komárek. Následovalo založení Biochemického ústavu v Praze (30. 11. 1922 pod vedením Antonína Němce, později útvar ekologie lesa). V následujícím roce (12. 12. 1923) byly v Brně zřízeny Ústav lesnické ekonomiky (R. Haša) a Ústav pěstování lesa (J. Konšel). V Banské Štiavnici vznikl v r. 1923 Biologický ústav pod vedením M. Adamičky a o rok později (1924) Ústav lesní těžby a lesnických technologií, který vedl V. Hruban. Prvně jmenovaný ústav byl však až do r. 1936 odborně podřízen brněnskému Ústavu pěstování lesa, druhý pak až do roku 1929 sídlil v Praze, neboť v Banské Štiavnici nebyla vhodná budova. V r. 1925 byla připojena k Ústavu lesnické ekonomiky Geodetická a fotogrammetrická stanice pod vedením A. Tichého. V roce 1926 byl Ústav lesnické ekonomiky přejmenován na Ústav lesní produkce s oddělením lesnické ekonomiky a oddělením pěstění lesů a lesní biologie. V Ústavu ochrany lesa byl v r. 1931 zřízen referát pro myslivost pod vedením J. Sekery. V roce 1933 byl ještě v Praze zřízen Ústav pro lesnickou politiku a spravovědu, vedený V. Weingartlem. Kromě zmíněných ústavů byla vytvořena síť stanic, které byly umístěny v lesnických středních školách, které byly výkonnými odbornými orgány výzkumných ústavů a prováděly pro ně různá sledování a měření. V roce 1925 byly zřízeny v Písku a Hranicích, v r. 1926 v Zákupech, Jemnici a Liptovském Hrádku a v r. 1927 v Užhorodě (z této stanice měl být zřízen samostatný výzkumný ústav pro Podkarpatskou Rus, ale nikdy k tomu již nedošlo). Lesnické ústavy finančně zajišťovalo Ministerstvo zemědělství a je nutno říci, že finanční prostředky byly již v té době velmi omezené. Lesnického výzkumu se zúčastňovali hlavně externí pracovníci z lesnických fakult a ostatních univerzit. Od r. 1929 byly Ústavy aktivním členem Mezinárodního svazu lesnických výzkumných ústavů.

V průběhu II. světové války činnost v jednotlivých ústavech stagnovala. V r. 1940 byl v Praze zřízen Ústav lesní těžby a technologie dřeva pod vedením R. Illeho, který před válkou vedl stejnojmenný ústav v Banské Štiavnici (po V. Hrubanovi). Po druhé světové válce začala postupná obnova lesnického výzkumu. Již v r. 1946 byly v Praze zřízeny nové ústavy - Ústav lesní dendrologie a geobotaniky vedený P. Svobodou a Ústav pro lesní stavebnictví, dopravnictví, meliorace a hrazení bystřin pod vedením O. Lhoty. Osamostatněn byl Ústav pro myslivost pod vedením J. Sekery. V Praze tedy sídlilo 7 ústavů (od roku 1949 v jedné budově v Bubenči), v Brně zůstaly dva předválečné (v Pisárkách) a dva předválečné také fungovaly na Slovensku v Banské Štiavnici. V této době také započaly intenzivní snahy o sjednocení lesnického výzkumu u nás. Prvním krokem bylo jmenování B. Mařana ředitelem výzkumných ústavů lesnických, jehož zástupcem se stal G. Vincent z Brna.

Po roce 1946 byly zrušeny výzkumné stanice u lesnických škol, proto byly v r. 1947 z popudu G. Vincenta zřízeny nové výzkumné stanice - v Kostelanech Výzkumná stanice pro šlechtění lesních dřevin, která se specializovala na množení sazenic a řízků rychle rostoucích dřevin (topolů a vrb), Výzkumná stanice rašelinářská v Rolavě a Kvildě a Výzkumné stanice v Kýchově a Zděchovci. V této době bylo Ústavům přiděleno pro výzkumnou činnost 9 polesí v různých přírodních podmínkách pod názvem Státní pokusné lesy výzkumných ústavů lesnických. Jejich celková výměra činila 8850 ha a organizačně spadala pod Československé státní lesy.

K další velké reorganizaci lesnického výzkumu došlo po r. 1950 v souvislosti se zákony o organizaci výzkumnictví a technického rozvoje. K 1. 1. 1951 byly všechny ústavy sloučeny do jediného resortního Výzkumného ústavu pro lesní výrobu v Praze s pobočkou v Banské Štiavnici. Kromě toho Československé státní lesy a statky zřídily ke stejnému datu sektorové výzkumné ústavy - Výzkumný ústav pro pěstění lesů, semenářství a školkařství v Opočně (J. Mottl), Výzkumný ústav myslivosti ve Zbraslavi (J. Čabart), Výzkumný ústav rašelinářský v Hoře Sv. Šebestiána (A. Puchmajerová), Výzkumný ústav pro hospodářskou úpravu lesa (B. Doležal) a Výzkumný ústav pro mechanizaci lesního hospodářství v Oravském Podzámku. Již v následujícím roce v souvislosti se zřízením samostatného ministerstva lesů a dřevařského průmyslu došlo ke zrušení všech státních i sektorových ústavů a k 1. 4. 1952 byly zřízeny Výzkumný ústav lesního hospodářství ve Zbraslavi-Strnadech (K. Čermák) s pobočkou v Banské Štiavnici, Výzkumný ústav myslivosti a lesnické zoologie ve Zbraslavi (J. Čabart) a Výzkumný ústav mechanizace a lesního průmyslu v Oravském Podzámku.

Výzkumný ústav lesního hospodářství sestával z následujících oborů:

  • biologie (J. Hofman),
  • ochrana lesů (A. Kalandra),
  • ekonomiky (J. Řehák),
  • lesotechnických meliorací (B. Mařan),
  • hospodářské úpravy lesů (B. Doležal),
  • pěstění lesů - Opočno (J. Mottl).


Dále ke strnadskému ústavu náležely výzkumné stanice v Kostelanech a Hnojníku a pokusné lesní závody ve Zbraslavi-Strnadech a Opočně.

V r. 1954 byl nově zřízen na Zbraslavi Výzkumný ústav zemědělsko-lesnických meliorací (B. Mařan). Výzkumný ústav myslivosti a lesnické zoologie byl 1. 4. 1955 přejmenován na Výzkumný ústav lesa a myslivosti, a to v souvislosti s přechodem části pracovníků ze Strnad. K 1. lednu 1959 pak došlo ke sloučení Výzkumného ústavu lesního hospodářství ve Zbraslavi-Strnadech a Výzkumného ústavu lesa a myslivosti ve Zbraslavi do jednoho ústavu pod současným názvem Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti. Novým ředitelem sjednoceného ústavu se stal ing. A. Sobotka. Ústavy na Slovensku se definitivně osamostatnily.

Ústav (VÚLHM) se v té době (1959) členil do deseti oddělení:

  • lesní prostředí (V. Samek),
  • biologie lesních dřevin (A. Šika),
  • zakládání a pěstování lesa v Opočně (V. Peřina),
  • ochrana lesa (V. Martínek),
  • lesní technika ve Křtinách (V. Štaud),
  • lesnická ekonomika (M. Novotný),
  • biologie zvěře (J. Čabart),
  • chov zvěře (J. Sekera),
  • knihovna a dokumentace (J. Daňha),
  • zkušební a kontrolní (K. Mráz) - v r. 1960 zrušeno a nahrazeno oddělením pro pěstění a šlechtění topolů v Kostelanech (J. Mottl).

* * *

Primární pramen (citace):

ZAHRADNÍK, P.: Z historie lesnického výzkumného ústavu. In: Škodliví činitelé v lesích Česka 2010/2011. Sborník ze semináře. Průhonice, 12. 4. 2011. Sest. M. Knížek. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 2011, s. 5 - 7.
ISBN 978-80-86461-12-0.


Datum poslední změny: 23. května 2014