Lesnické hospodaření v Krušných horách (Aktualizace studie, listopad 2015)

Oblast Krušných hor a přilehlých pánví byla dlouhodobě vystavena důsledkům lidské činnosti zejména v souvislosti s těžbou rud a později i hnědého uhlí v přilehlých pánvích. První zmínky o poškození (Nožička 1963), nicméně k poškození vegetace, včetně lesa, docházelo již od počátku spalování uhlí – např. Haselhof a Lindau (1903) ve své knize uvádějí, že již v roce 1348 zakázala městská rada ve Cvikově kovářům používat uhlí z důvodu zamezení znečišťování ovzduší a poškozování vegetace. O imisním poškození zemědělské produkce a lesních porostů v první polovině dvacátého století pojednává rozsáhlá publikace Stoklasy (1923) či práce Höniga (1964). Výraznější škody na lesních porostech byly zaznamenány po zimě 1946/1947. Rozhodujícím způsobem determinovala vývoj lesů i přírodního prostředí imisní zátěž v průběhu druhé poloviny dvacátého století, která vrcholila ve druhé polovině osmdesátých let. Nejvýznamnější škodlivinou té doby byl oxid siřičitý, který byl v zimních obdobích doprovázen i vysokými koncentracemi fluorovodíku. Přímé imisní poškození vznikalo nepravidelně – většinou v souvislosti s inverzními situacemi v oblasti Krušnohorského hřebene a s výraznými mrazovými situacemi (např. v zimě 1978/79). V průběhu devadesátých let dvacátého století docházelo k poměrně výraznému poklesu imisní zátěže díky odsíření hlavního zdroje znečištění – tepelných elektráren a také kvůli celkovému poklesu průmyslové produkce a zavádění nových technologií. K posledním plošným imisním škodám na lesních porostech došlo po zimě 1995/96, kdy se v průběhu dlouhodobé inverze i při nižší produkci znečištění kumulovaly velmi vysoké koncentrace škodlivin. Na tehdejším poškození tedy měly významný podíl i meteorologické faktory – nepříznivé rozptylové podmínky a nízké teploty (Lomský, Šrámek 1999, Lomský, Šrámek 2004). Výrazný pokles znečištění pokračoval ještě cca do roku 2005. Přímé imisní znečištění prakticky dnes přestalo mít na zdravotní stav porostů výraznější vliv, stále významný však zůstává vliv acidifikujících depozic, kde se změnou poměrů znečištění dochází ke klesající acidifikační roli síranů a narůstající roli dusíku ve formě amonných a nitrátových iontů. Vzhledem k tomu, že dusík je zároveň významnou živinou, zvyšuje se tak eutrofizační a nutrifikační vliv depozic, které zvyšují nerovnováhu v zastoupení a poměru živin v lesních půdách a ve výživě porostů (např. Rennenberg a kol. 1996, Mellert a kol. 2008, Fujita a kol. 2010, Talkner a kol. 2015). Tato situace se od roku 2005 již jeví jako poměrně stabilní a v blízké budoucnosti není zřejmě možné očekávat její výraznější zlepšení.